FESTIVAL / Divadelní noviny: Tomáš Maštalír: Čeština mi nikdy nebyla cizí

TOMÁŠ MAŠTALÍR patří k nejpopulárnějším současným slovenským hercům: viděli jsme jej ve Vlnách Jiřího Mádla či ve snímku Duchoň Petera Bebjaka, známý je i z dalších filmů a řady kvalitních televizních seriálů. Intenzívně se věnuje divadlu – od roku 2000 je členem činohry Slovenského národného, zároveň učí na Vysoké škole múzických umění v Bratislavě. Sešli jsme se na Mezinárodním festivalu Divadlo Plzeň před closingovou inscenací Tatarka.

Nehostujete zde poprvé, Slovenské národné divadlo je v Plzni každoroční pevnou součástí mezinárodního programu. Vnímáte rozdíl mezi slovenským a českým publikem?
Myslím, že zásadní rozdíly nejsou. Záleží spíš na tématu. Pokud je univerzální, publikum reaguje vždy silně. Jen jazyková bariéra je pro mladší české publikum možná větší než dřív, protože nemá tak intenzivní kontakt se slovenštinou, jaký jsme měli my v dětství. Já jsem ročník 1977, vyrůstal jsem na Československé televizi, čeština mi nikdy nebyla cizí. A myslím si, že díky koprodukcím se naše prostředí bude dál přirozeně propojovat, jsme součástí evropského trhu. 

Loni v srpnu došlo k překotné změně vedení Slovenského národného divadla, která byla součástí širších změn ve slovenské kultuře. Jaká je situace dnes?
Upřímně – nezlepšila se, spíš naopak. V kombinaci s politickou situací na Slovensku je společnost vyčerpaná, protože tlak a chaos trvají už dlouho. Lidé už nemají sílu reagovat na všechno. Ale odpor se úplně nevytratil, vrací se ve vlnách. Teď vláda přijala úsporný balíček a opět jsou to lidé, kdo platí dluhy. Pocit, že žijeme v autoritářském státě, přetrvává.

Inscenace Tatarka režiséra Dávida Pašky a dramaturgyně Dariny Abrahamové měla premiéru v listopadu 2024, odráží už tedy stávající situaci?
Je to text, který pro nás napsal velmi talentovaný mladý režisér Dávid Paška. Jedná se o kompilaci Tatarkových tří děl, což jsou Proutěná křesla, Démon souhlasu a Sám proti noci. Ve skutečnosti sledujeme tři etapy Tatarkova života, kdy se nejdříve ocitá v Paříži v roce 1938, krátce po Mnichovské dohodě, jako student, poté jako národní spisovatel v roce 1956 a následně jako pronásledovaný disident v letech normalizace v roce 1978. Nakonec je to starý muž čekající na něco, čeho se bohužel nikdy nedožije, v květnu 1989. V tom prvním období byl nevědomky a omylem až vášnivým ideologickým autorem a podporoval i monstrprocesy po válce. Později se probudil, uvědomil si, že jde o nelidskou propagandu a mašinérii. A nakonec přišla poslední, velmi krutá etapa – Tatarka jako vyvrhel socialistické společnosti, který nesměl cestovat, pracovat, publikovat. Žil zbídačený a v chudobě, ale nemohl se vrátit zpět. Myslím, že to vnímal i jako své pokání za to, co kdysi podporoval. Nesl to statečně až do smrti.

Čítať ďalej: LINK

Zdroj: Divadelní noviny