divadelni-noviny.cz // Recenze // Nová Komedie: Divoké dobytí západovýchodu
Autor: Jan Hurta
Krátce po druhém zvolení Donalda Trumpa americkým prezidentem přišla rakouská spisovatelka Elfriede Jelinek s dílem Endsieg. Postdramatický text má podobu nepřetržitého proudu vědomí, který asociativně sleduje Trumpův nástup k moci a zároveň groteskní satirou charakterizuje celé republikánské hnutí MAGA. Režisér Dávid Paška předlohu rozdělil mezi čtyři herce a ve volném překladu dramaturga Martina Kubrana jej vztáhl i k současné, a v mnohém velmi podobné, politické situaci na Slovensku. Z bratislavského Divadla Malá scéna tak na čtvrtý ročník festivalu Nová Komedie přijela velmi aktuální a naléhavá reakce na světové politické dění.
Endsieg // Dobytie začíná dvojhlasou recitací (Zuzana Fialová a Annamária Janeková) Celanovy básně Fuga smrti, jejíž verše se během představení refrénovitě vrací. Právě kompozičního principu fugy se inscenace formálně i strukturálně drží po celou dobu svého trvání. Přestože se Jelinekové apokalyptická vize trumpovské Ameriky točí především kolem tématu uzurpování moci, dílčí motivy se neustále navracejí, vrství a prolínají jako v hudební kompozici. Paška bere melodickou stavbu předlohy jako inscenační východisko a precizně s ním pracuje také ve vedení hereckého kvarteta. Herci a herečky neztvárňují konkrétní postavy, ale díky věku i rozdělení textu je můžeme číst jako prototyp americké rodiny – rodiče (Robert Roth a Zuzana Fialová) a jejich dvě odrostlé děti (Dávid Hartl a Annamária Janeková). Taková normální MAGA rodinka, která nedočkavě očekává druhé Trumpovo zvolení a fanaticky jej vykresluje jako svého zachránce, krále a spasitele.
Právě na čtveřici herců a jejich interpretaci textu inscenace ve velké míře staví. Pro hutný a značně mnohoslovný myšlenkový proud Jelinekové zvolil Paška expresivní a vysoce stylizovanou formu. Herci na diváky kulometně chrlí zdánlivě nekonečné věty, jejichž kadence má natolik rychlé tempo, že se všechna slova a jejich smysl dají jen stěží zachytit a vstřebat. Překotně svižný přednes však občas vystřídá kontrastní zpomalení, důrazy na mezery mezi jednotlivými slovy či dlouhé chvíle ticha. Verbální složka herectví se tak (zejména v rychlých pasážích) dostává až na úroveň sportovního výkonu a na interprety klade vysoké nároky – záleží na přesnosti každého slova a nádechu, jež se navíc musí skloubit s určující prací s rytmem, intonací a ironií. Dikce Roberta Rotha je uhrančivá, velmi přesná a plynule přechází mezi jednotlivými polohami hlasového rejstříku. Roth svůj projev navíc umně strukturuje a dokáže si diváka zaháčkovat výraznými grimasami a gesty. Stejně strhující je i Zuzana Fialová, která oproti Rothovi spoléhá na menší míru stylizace, což jí umožňuje civilněji kolísat mezi dogmatickým přesvědčováním a ironickým podtextem. Přestože Roth s Fialovou dostávají znatelně více prostoru, mladší herecká dvojice za nimi nijak nezaostává. Annamária Janeková tvoří nejkřehčí část kolektivu a často vůči němu stojí v opozici. Dokládá to kupříkladu scéna, kdy se zavázanýma očima alegoricky ztvárňuje bohyni spravedlnosti, která s nastanuvší situací nemůže nic dělat, a tak jen slepě kráčí k okraji jeviště. Dávid Hartl si pozici síly vymaňuje nejen slovy, ale také svou vyrýsovanou postavou. Nahoře bez, v MAGA kšiltovce a džínech s vrstvenými volány z roztrhaného denimu představuje novodobého kovboje, který adoruje Trumpa a trefně napodobuje jeho známá gesta – mrkání do davu, palec nahoru a směšné tanečky.
Prostředí Divokého západu dotváří taktéž scénografie Julia Leona Seilera. Na jevišti pokrytém trsy uschlé slámy stojí dvě budovy z bíle natřených latí. Bílý dům v popředí, kromě zjevné alegorie na prezidentské sídlo, zpodobňuje také Trumpovu osobnost – vchodové dveře lemují honosné dórské sloupy, které však nedokáží zakrýt, že v jádru jde stále jen o primitivní chatrč. Druhou budovou v zadní části jeviště je stodola. Nachází se v ní solárium, které (přirozeně) připomíná rakev a jedná se tak o další ironické popíchnutí vůči oranžovému muži, jehož politický návrat více než druhý příchod spasitele připomíná spíše oživování mrtvoly. Na obrazovce umístěné na střeše stodoly se střídají live cinema záběry s televizními reklamami z 60. let. Zatímco live cinema (Ráchel Rimarčíková) záběry z interiéru domu zprostředkovávají intimnější a méně konfrontační dimenzi, reklamy slouží jako charakterizace americké společnosti, ve které se konzumerismus a jednoduché prodejní slogany dostávají z televize až do vrcholné politiky. Scénografie i kostýmy tedy pracují zejména s asociacemi a symboly, čímž skvěle podporují sugestivní text hry.