divadelní.net / V režii nejde o seberealizaci a ego, ale o poslání a schopnost aktivizace společnosti
Společně s mladým progresivním slovenským režisérem Dávidem Paškou jsme si povídali především o procesu vzniku, tématech a výrazových prostředcích inscenace Tatarka o životě a díle slovenského revolučního spisovatele Dominika Tatarky, kterou zrežíroval veStudiu Činohry Slovenského národního divadla v Bratislavě (premiéra 2. listopadu 2024). Zároveň přibližuje svou uměleckou osobnost a preference i averze, včetně aktuálních a budoucích režií a současné společensko-politické situace na Slovensku. Jak žít a tvořit v takovém ovzduší?
Možnost zabývat se životem a dílem Dominika Tatarky jste získal díky nabídce Slovenského národního divadla. Věděl jste o tomto spisovateli i předtím?
S vedením Činohry SND, tedy s ředitelkou Miriam Kičiňovou a dramaturgyní Darinou Abrahámovou, jsme se intenzivně bavili o možnostech toho, co budeme chtít společně dělat. Nápadů jsme měli více, Tatarka nebyl prvním, ale když se zmínilo jeho jméno, zbystřil jsem. Tatarkovu tvorbu jsem znal už od střední školy. Pamatuji si, jak jsme si pod lavicí posouvali Démona súhlasu,když jsme museli číst Hečka a další autory z období socialistického realismu. Tatarkova tvorba pro mě v té době byla taková antiteze, něco punkového, protestního a revolučního. Takže jsem po té příležitosti okamžitě skočil. Ponoření se do něj a do jeho tvorby bylo úžasné, a nakonec i naléhavě aktuální.
Co konkrétně ve vás z Tatarkovy tvorby rezonuje?
Hlavně jeho Démona súhlasu vnímám jako absolutní pokrokové dílo. Oslovili mě jeho motivy, narace, a vůbec citelná postmoderna v konfliktu s tradiční slovenskou klasikou. Potémě velmi zaujalo dílo Sám proti noci, kde převažuje autorova biografie a ještě naléhavější myšlenky. Zbožňuji jeho jazyk a odklon od ideologie do subjektu, zkrátka konstantní vzpírání se. Na Tatarkově tvorbě je zajímavé i to, že nebyla dlouho inscenována. Vznik naší inscenaceprávě proto výjimečně podpořil kontakt s Tatarkovou rodinou, dcerou a vnuky. Chtěli jsme se vyhnout zneužití jeho poselství, ale naopak ho podpořit. Povídání si s nimi o jeho životě a o tom, proč ho tak dlouho nebylo možné přinést na jeviště a teď to možné je, bylo velmi obohacující.
Je i něco, co se vám na Tatarkově tvorbě anebo jeho osobních přesvědčeních příčí?
Příčily se mi jeho dřívější ideologicky motivované názory a díla. V jisté chvíli se však od toho všeho odstřihl, zřekl se statusu státního spisovatele, v důsledku čehož se stal perzekuovaným umělcem. Obětoval se osobní, ultimátní pravdě proti té systémové. To je podle mě neskonale důležité.
Jakým způsobem jste uvažoval nad výrazovými prostředky? Měl jste předem jasno, s čím vším chcete pracovat, nebo se to vyvíjelo až v procesu zkoušení?
Inscenace se obvykle připravuje rok dopředu. Pracuji se stálým uměleckým týmem, tedy se scénografem Juliusem Leonem Seilerem a s kostýmní výtvarnicí Mariou-Lenou Poindl, s nimiž vždy společně přemýšlím nad konceptem. Od začátku vždy rozebíráme vše společně. Tak to bylo i v případě Tatarky, byla to už naše osmá společná inscenace. Naším záměrem bylo vysvětlit Tatarkovu dobu, aniž bychom zašli do retro estetiky realismu nebo nějakého civilu, pracovali jsme proto s expresivnějšími výrazovými prostředky.